Štěpa Křesťanová

herečka

bývalá členka Pionýra

Chtěla bych, aby moje dcera Viktorka něco takového taky zažila, a aby pochopila, že jsou daleko zajímavější ušpiněné tepláky od trávy, než počítač a televize


Objevila jsem svět pravého dětství

Na všechno, co jsem chtěla v dětství dělat, zkoumat a podnikat, měli vliv moji dva bratři. Tak tomu bylo i v případě pionýrského oddílu. Moji dva velcí bratři tam chodili a já chtěla samozřejmě taky. Nebavilo mne zůstávat odpoledne sama doma „jen“ s rodiči. Jako nejmladší ze sourozenců, ještě k tomu jako jediná ženského pohlaví, jsem pociťovala bezbřehou péči mých rodičů, která hraničila s rozmazlováním. To se mi, přiznávám, líbilo. Ale jakási hrdost mne nutila popadnout tepláčky a nebýt za princeznu. Podpořily to i často posměšné poznámky ze strany mých bratrů. Vstala jsem tedy od televize jako fénix z popela 😉 a nechtěla jsem být nic jiného než mladý pionýr a mladý hasič.

Objevila jsem svět pravého dětství, soudržnost party, ve které se neustále všichni popichovali, ale když přišlo na věc, tak byli všichni spolu. A celé to dobrodružství vždycky vyvrcholilo o prázdninách letním táborem. Díky tomu, že se můj život přehoupává do druhé poloviny, vzpomínám s velkým sentimentem na ranní nástupy a vztyčení vlajky, běh na pahorek v rámci rozcvičky, čištění zubů železitou vodou, které bylo „odměnou“ po zdolání lávky nad bažinou. Každý tábor měl své téma. Já nejvíc vzpomínám na téma OLYMPIJSKÉ HRY. Díky tomu od té doby hltám ty opravdové. Když slyším slogan „Není důležité vyhrát, ale zúčastnit se“, běží mi mráz po zádech.