Osvědčilo se nám

Půjčíte-li někomu něco, napište si to. Není to otázka nedůvěry. Paměť je prevít.

Více...

Nejlepší hry

  1. Kolotoč
         
  2. Pejskové do boudiček
         
  3. Pane za mnou, pane proti mně
         
  4. Filmové ateliéry
         
  5. Klubovna plná písniček
         

Víte, že?

Pionýr je jedním ze zakládajících členů České rady dětí a mládeže, která je dnes uznávanou reprezentací dětí a mládeže.

Děti úzkostnější, bojácné a křehké

Strach k našemu životu prostě nějak patří. Nebýt strachu, tak nepřežijeme, nějak nás ochraňuje a je přirozenou zkušeností člověka. Je strach a úzkost to samé? Strach je většinou vázaný na nějaký konkrétní objekt. Úzkost je víc trvalá, není tak jednoznačná. Pocity úzkosti dítě ochromují nebo naopak podněcují k reakcím, které mají charakter útěku. Vzpomeňte na „své oddílové děti“. Tak třeba vysledujete, že na táboře vždycky při nějakém typu her začne s pravidelností dítě něco bolet. Bolest, nemoc tady působí jako reakce typu útěk na situaci, která v dítěti vzbuzuje strach a obavy, že třeba nezvládne, neví jak, má strach z toho, že bude poslední, že se ztratí, že bude tma, že má sáhnout na něco, co je nepříjemné, že bude muset šplhat do výšky, hloubky, že… že… Úzkost, strach z určitých podnětů, situací a objektů můžeme získat. Úzkost a strach je ale také určitá vloha a dispozice. U každého člověka se strach projevuje jinak. Poznáme jej na tělesných projevech. Oči i uši jsou jiné – vytřeštěné nebo zúžené, zavřené, nastražené, zacpané. Je nám zima nebo horko, mění se barva obličeje, buší nám srdce, potřebujeme víc na záchod, leccos nás bolí bez zjevné příčiny. Strachy mohou být utajené, dítě je nesděluje, nemluví o nich. Na to, že dítě prožívá nějaký silný strach, nás mohou upozornit signály:

  • regrese, návrat k chování, které je typické pro mladší věk (třeba šišlání, dítě chce krmit, starší dítě se vrátí ke hraní s hračkami, které už dávno odložilo…);
  • objeví se potíže s počůráváním a pokakáváním;
  • na nic si netroufají, nejsou zvědavé a zvídavé, drží se mimo kontakt s ostatními; tiché, pasivní, nenápadné, nadměrně přizpůsobivé;
  • agrese, šaškování, snaha dostat se do středu zájmu a pozornosti;
  • malý odstup od cizích lidí (ke každému přilne, sedne si na klín, působí velmi důvěřivě).
  • Úzkostnost a naladěnost pro „strach“ jsou závislé nejen na nějaké prožité situaci, ale také závisí na temperamentu, jsou podmíněny nějakými dispozicemi, vlohami, dědičností. Toto ale nemusí nutně znamenat doživotní osud. I bojácné a nevyrovnané dítě může získat sebevědomí, důvěru ve vlastní schopnosti.

Co pomáhá:

  • Vztah k někomu, kdo je dítěti blízký (v první řadě rodič, ale důležité místo je i pro vedoucí, instruktory, kamarády), projevovat zájem, blízkost.
  • Povzbuzovat dítě, ukazovat mu konstruktivní řešení, povzbuzovat, nevidět je jako bezmocné, jako „oběti“.
  • Strach oslabuje jasná a srozumitelná informace, vysvětlování.
  • Zkušenost dítěte, že už něco překonalo, ptejme se ho, hledejme.
  • Zkusit popsat onu situaci, která nahání strach, umožnit, aby o strachu mohlo dítě mluvit, alespoň částečně situaci či aktivitu „ochutnat“ (stát třeba jen na kraji vody a podávat štafetový kolík, nechat vybrat, co by byl takový úkol, o který by se mohl pokusit). Dobrá zkušenost s tím, že jsme něco alespoň trochu zvládli, je velmi povzbudivá
  • Společník, někdo nebo klidně i něco, komu může dítě věřit, s kým, s čím se cítí bezpečněji.
  • Nedělat z toho vědu, všichni prostě „nemusí jít temným lesem stezku odvahy“.
  • Normalizovat, mít strach je normální, má ho každý, mluvit také o tom, jak my jsme se kdy báli.
  • Co nejvíc situací a aktivit, kdy může mít dítě pocit, že se mu daří, že si je užívá. Výborně se k tomu hodí jakékoli „rukodělné“ aktivity (cokoli, co vytvořím a je jedno, jestli je to korálkový náhrdelník nebo vykopaná jáma na stožár), jsou to naše „důkazy“ naší schopnosti, něco prostě umím.

Čím naopak nepomůžeme aneb abychom nebyli „jako slon v porcelánu“

  • snaha racionálně, „rozumově“ vysvětlovat, že dítě nemusí mít strach;
  • ironizování, zesměšňování, ignorování a zlehčování („ale to není tak hrozné, ty jsi hrdina, ty toho ale naděláš, takovej velkej kluk, podívej, zvládnout to i prckové a tak podobně);
  • příkaz a nucení („půjdeš a basta“).